pondělí 16. září 2019

Dušek pro idnes: Naše civilizace mě neznepokojuje, svět se stále někam řítí

https://www.idnes.cz/revue/spolecnost/jaroslav-dusek-herec-domaci-porody-cestovani-alternativni-zivotni-styl.A190815_112750_premium-clanky_mah




Mistrný improvizátor a herec Jaroslav Dušek je i velký samorost. Nadán velkým darem řeči rozsévá do světa originální myšlenky. Některé teď připravil do chystané knížky První dotek. Říká se o něm, že žije alternativním životem, on to však odmítá.


Jak se vám coby náruživému cestovateli vydařilo léto?
Vrátili jsme se s manželkou z chorvatského ostrova Lošinj, tohle místo nikdy nezklame. Podařilo se nám potkat delfíny, což se vždycky nepoštěstí. Žije jich v té oblasti asi tři sta a jsou chránění. Přitom ještě v padesátých letech byl delfín považován za škodnou, rybáři ho vnímali jako pohromu a zabíjeli. Někteří lidi mají zakořeněnou představu, že ryby by měli lovit jen oni, takže mám radost, že tam teď budují soužití lidí a delfínů. Na stejné místo k Jadranu jezdíme už asi deset let.



Vidíte, a já bych tipovala, že nejraději poznáváte nová místa.To platí, nicméně do Chorvatska jezdím dokonce několikrát do roka. V červnu tradičně s mentálně postiženými, pak s vnoučaty, s manželkou. Každá cesta pochopitelně vypadá jinak. S dospělými si dovolím nedělat nic, vesměs lelkuju a bloumám. Když jsem tam s dětmi, tak nějaký program vzniká.
Vy ale nejste příznivcem pevného programu na dovolené, pokud vím.Když to jde bez něj, jsem rád. Zažil jsem na Aljašce rodinu, která cestovala kolem světa a měla na to tři týdny. Na Aljašku jeden a půl dne, předtím profrčeli Hongkongem. V jejich autě seděly dvě zcela zničené děti, zato pro rodiče to byl vrchol blaha. Nechápu, že někdo musí mít pevně naplánováno, co bude den po dni dělat. Lidi někam jedou a přesně vědí, kde budou spát, co se tam bude dít. Když jsme cestovali poprvé s malými dětmi a se stany na Korsiku, neměli jsme žádnou trasu, žádný plán. Někteří příbuzní šíleli, jak jsme nezodpovědní. A přitom to byl pro všechny zážitek. Před lety jsme s manželkou úplně zrušili program v Peru.
A jak taková dovolená probíhá?
Jednoduše, tři týdny jsme pobývali ve městě Cusco, chodili na výlety kolem a nasávali dojmy. Bylo to osvěžující.
Znamená to, že se díváte spatra na lidi, kteří si dovolenou detailně plánují?
To je každého věc, ale na dovolené krásně vidíte, kdo je kdo. Mnozí plánujou neustále. Program je jejich zdroj jistoty, ale zároveň je to projev strachu. Čím víc propadnete programu mysli, tím víc si přejete mít hotový program na příští den. Nepoznáte, jak je život pestrý. Kdykoliv se může stát něco nečekaného. Takhle mi před měsícem spadl táta ze skály nad naší chatou na Sázavě. Šel něco sekat srpem a v setině vteřiny bylo všechno jinak, letěl ze tří metrů a pochroumal si páteř. Nakonec to dobře dopadlo, ale plány byly rázem k ničemu.


Domácí porody


Můžeme teď trochu víc mluvit o vás?
Mluvme.
Jste mužem mnoha talentů. Víte, kde se vzaly? Myslím tím, zda jste nějaký zdědil po rodičích.
Nad tím moc nedumám. Rodiče byli skvělí. Spojovala je vášeň pro divadlo. Poznali se v ochotnickém souboru Máj na Vinohradech, ale profese měli docela obyčejné. Táta dělal celý život osvětlovače v Semaforu, maminka byla se mnou a se sestrou dlouho doma, pak dělala všelicos, taky barmanku v Semaforu. Do mých šesti let jsme všichni žili i s babičkou a dědou na Barrandově. Když jsem se narodil, mámě bylo jednadvacet a tátovi třiadvacet. Oba byli svojí první láskou a spolu i zůstali. Maminka už je ale dlouho po smrti. 
Jak vás rodiče vychovávali?
Svobodomyslně. Láskyplně. Když jsme si šli jednou na chatě brzy lehnout a povídali si, to tam ještě nebyla elektřina, tatínek mi řekl: Máš svůj život a nikdo ti do něj nemá co mluvit. Kdybys po mně chtěl radu, tak ti ji dám, ale nemusíš se jí řídit. To mi bylo asi deset.
Jaroslav Dušek
Dovedete rozpoznat, co do vás bylo geneticky vloženo a nakolik vás formovala výchova a prostředí?
S genetikou bych byl trochu opatrný. Mnohem podstatnější než geny je epigenetický kód, který geny obaluje a dává jim pokyny. Můžete si to představit jako notový zápis, přičemž noty jsou geny. Epigenetický kód lze připodobnit k pokynům jako andante, forte. Každý hudebník zahraje skladbu jinak. Dobrá zpráva je, že právě tyto pokyny můžeme měnit stylem života, meditací... I jednovaječná dvojčata se během života začínají odlišovat, tohle všechno se dávno ví.
Vy jste se snad pustil do studia molekulární biologie?
Mě to dost zajímá. Vezměte si třeba situaci, jak se spermie spojí s vajíčkem. To je vlastně ten úplně první dotyk při vzniku života. Zaujalo mě, že se pak dalších osmnáct hodin neděje nic. Teprve potom nastává uvnitř vajíčka dělení, vzniknou geometrické útvary a začne se vytvářet tělo. A nejdřív srdce. Úžasné! Položil jsem si otázku, nakolik ovlivní váš život, kdo se vás po narození první dotkne. Jestli maminka, nebo personál nemocnice. A ukazuje se, že tento první dotek je velice podstatný. Od něj se odvíjí, co je vám vtištěno.
Mám tomu rozumět tak, že jste příznivcem domácích porodů?
To jsem. Dcera rodila doma a všichni na to vzpomínají v dobrém. Když se připravovala, v nějaké literatuře se dočetla, že se mají dětem rozmasírovat po narození zaťaté pěstičky. Následně s překvapením zjistila, že syn je zaťaté nemá. Když se na to ptala, dozvěděla se, že u dětí narozených doma to tak bývá. Není to zvláštní?
Co z toho vyvozujete?Asi že je to dítě v pohodě. Můj táta se narodil doma, stejně jako všichni jeho sourozenci. Problém je, že se systém nechce vzdát toho, aby se mohl dětí dotýkat první.

No tak, odpověz pánovi

Nevnímáte úskalí takového porodu doma? Vždyť dnešní ženy jsou křehčí, přibývá rizikových těhotenství.
Myslím, že hodně záleží, jestli jste počata vědomě a láskyplně, nebo vznikáte nedopatřením, ba dokonce jako nechtěné dítě. Tyto okolnosti patrně hrají nějakou roli. O tom mluvím v knížce, kterou teď zpracovává moje kamarádka, spisovatelka Pavlína Brzáková. Bude se jmenovat První dotek a týká se právě těch nenápadných hypnoticko-magických rituálů, které nás obklopují a většinou si je neuvědomujeme. V těchto rituálech se odevzdává osobní síla. 

Jejda, teď už se trochu začínám ztrácet.
Představte si, že jdete jako rodič s dítětem a někdo se ho zeptá, chlapečku, kolik ti je? Kluk mlčí a vy ho nejspíš pobídnete, no tak, odpověz pánovi. Ale stejně tak můžete říct: Syn vám možná neodpoví, možná se mu nelíbíte. 
A vy preferujete reakci číslo dvě.
Jasně. Vyprávěl mi psycholog Petr Šmolka, že když se poprvé viděl s malým synkem Miroslava Plzáka, řekl mu ahoj. Kluk mlčel a Plzák poznamenal: Asi vám neodpoví, protože já ho nenutím. Mě jako dítě pořád nutili odpovídat na pozdrav a mě to děsně štvalo. Tak ať se dítě svobodně rozhodne.
Zastánci klasické výchovy by nad tím lomili rukama.
Tak ať. Já jsem pro nevýchovu. Myslím, že někdy je dobré nechat děti jednoduše být. Neotravovat je výchovou. Mně jsou podezřelí dospělí, kteří si s dětmi chtějí hrát. Žádné dítě si nehraje s nechutí, ale potřebuje svůj prostor. Jiná věc je účastnit se s rodiči něčeho skutečného. Mě třeba v dětství bavilo s tátou štípat dřevo, a to opravdovou sekyrkou. Nám připadá normální, že dítě musí ve škole sedět zticha, ale pro ně není přirozené poslouchat, když mu někdo něco suše vykládá. Děti v sobě mají kreativitu a je dobré nechat je čas od času lelkovat. Nedusit je neustálým vytvářením programu.
Je pravda, že byste nejraději zrušil i školní docházku?
Děti by měly mít právo se vzdělávat, což každé dělá spontánně odmalička, ale proč by měly mít tu povinnost? Mám pět vnoučat, takže vidím, jak to vnímají. V šesti letech jim najednou někdo nařídí, že se mají učit číst a psát, což je nekonečná hloupost. Strnulá představa mysli, přesto na tom trváme. Existuje slogan „napřed povinnost, potom zábava“, který vás upozorňuje, že povinnost není zábava, takže si vytváříte návyk na nezábavnou povinnost. A stejně tak je to s prací. Já se při své práci velmi bavím a v podstatě odpočívám.
Jenže ve společnosti orientované na výkon ti slabší nutně zaostávají, takže se asi moc nebaví. Co s tím?
Z toho není cesta ven, leda dovnitř. Štěstí je stav vědomí a nemá to co dělat s vnější situací. Krásně to ukazuje knížka Jacka Londona Tulák po hvězdách. Muž utažený ve vězení ve svěrací kazajce prožívá namísto utrpení úžasné zážitky ve své mysli. Jak se s tímto názorem díváte na sport, který na výkonech staví? Tam se to všechno krásně ukazuje. Pohyb tělu prospívá, ale výkonnostní sport je ukázkou nesmyslu našeho myšlení. Tvoří se světové rekordy, fotbalisti se prodávají za miliardy, občas se někdo zasebevraždí, je kolem toho tanec... jak absurdní!

Jím podle chuti

Je známo, že projevujete velké porozumění pro děti s nějakým handicapem, které většinou u lidí vzbuzují soucit. To proto, že chtě nechtě žijí trochu jinak?Že vybočují? Dneska se všechno točí kolem představy o normálnosti, ale kdo má právo říct, co je handicap? Někdo třeba pomalu čte, zato má pořád dobrou náladu. K tomu vám povím názorný případ z Anglie. Do běžné třídy dali retardovaného chlapce. Na konci roku se zeptali dětí, jestli chtějí mít dál tohoto spolužáka, přestože zjevně nestačil. A všichni ho chtěli. Když se učitelé ptali proč, dozvěděli se, že ten kluk má pořád dobrou náladu. Děti za ním chodily, když byly smutné.
Tuším, kam míříte.
Pro mě je handicapovaný ten, kdo upadá do stavů disharmonie. Řada géniů trpěla různými podivnostmi. Lidi, co tady zanechali nějakou stopu, byli mnohdy ve svých zvycích podivíni. Slovinský architekt Josip Plečnik chodil pořád v jedné košili, různých příkladů je spousta. Naše mysl má sklon nálepkovat, ale měli bychom brát v potaz, že ta nálepka je jen orientační. Ve skutečnosti nevíme, co je autismus, navíc každý autista je jiný. Jako je jiná i každá nemoc srdce, rakovina...

Když zmiňujete nemoci, pořád platí, že se už léta bráníte užívat jakékoliv léky?Já se jim bránit nemusím, pouze je neužívám.
Ale co až přijde stáří a nemoci?
Spisovatel a mystik Karel Weinfurter už v roce 1935 ve své Učebnici magického myšlení krásně popisuje, jak lidi manipuluje reklama. Zobnete pilulku a zázračně se uzdravíte. Podle něj je stáří program mysli. Lidi od mládí slyší, že zestárnou, tak tomu věří. Nevnímají signály nemoci, a když přijde, uvěří, že ji za ně vyřeší lék. Věří, že lék je silnější než oni sami.
Jenže třeba takový astmatik se bez léků může udusit.
Ať se zamyslí nad tím, jak si to astma vypěstoval.
Chcete říct, že si lidé můžou za svoje nemoci?
Nemoc většinou bývá projevem nějaké životní nerovnováhy. Když navštívíte lékaře, systém vás uchopí, chodíte k lékaři na kontroly, objeví se vedlejší účinky léků a ty se musí řešit. Na tom je postavena novodobá medicína, z doktora je malý bůh a z nemoci se stal průmysl. Ve staré Číně bylo úkolem lékaře, aby císař neonemocněl, aby včas rozpoznal příznaky, jinak byl zabit. Já občas dělám pořad s lidmi, kteří měli být dávno mrtví a zázračně se uzdravili. Z rakoviny slinivky, z leukemie... Jejich osudy naznačují, že je uzdravila vnitřní síla.
Tu ale mnozí nemají.
Souhlasím, takových lidí není moc.
A co uděláte, když vás rozbolí zub?
Samozřejmě akceptuju akutní pomoc, když si něco zlomíte nebo potřebujete vytrhnout zub. Mně jenom přijde zpupné, když se unikátní osudy škatulkují pod nějaké diagnózy, které ani mnohdy nesedí. Buňky se obnovují, za pět let nemáme stejné tělo a lidi se kolikrát uzdravují způsobem, který je v rozporu s představami o nevyléčitelnosti.
Rozumím, jste stoupencem alternativní medicíny.
Vidíte, a tohle slovo mi dost vadí. Tři roky jsem nejedl maso a hned ze mě udělali vegetariána. Jím podle chuti a nebývá to třikrát denně, ale hned se o mně píše, že žiju alternativním životním stylem. Jenže alternativním životem žije většina lidí a každý tím svým. Když se s někým zapovídáte, kolikrát zjistíte, že spousta lidí má zvyky, které zvenčí můžou vypadat podivně. Ať si každý žije po svém. Někomu vyhovuje klášter, jinému život v přírodě. Podstatné je, co vás uvádí do harmonie.

Pořád jsme tady

Vám je hej. Víte, jak si opatřit vnitřní klid, umíte si navozovat libé pocity, jste obdařen mnoha talenty. Jestlipak máte nějakou radu pro škarohlídy?Nevěřím, že se tak někdo narodí, každý si tvoříme svůj osud. Pokud chce někdo setrvat v nemoci, tak setrvá. Pokud někdo chce umřít, tak umře. Moje máma takhle umřela v třiapadesáti letech. Měla rakovinu. Já si s ní povídal, nabízel jsem jí varianty a její přístup mě hodně zlobil. Ale z nějakého důvodu už nechtěla žít. Nedalo se nic dělat, byl to její individuální osud. Ale nechci nikomu radit.
Neříkejte. Přitom internet se vašimi radami jen hemží.
Ty ale neprodukuju já, nemám ani Facebook. Někdo to možná extrahuje z nějakých mých textů či přednášek. Ta moje nová knížka jemně krouží kolem témat, o kterých si povídáme, ale ať si každý utvoří vlastní názor. A ať hlavně zkoumá, co mu vyhovuje.
Jaroslav Dušek
Jaroslav Dušek

Berete, že někdo čerpá pocit štěstí z jiných zdrojů? Někoho učiní šťastným nové auto.To je typická vnější motivace, která může přinést jen krátkodobé uspokojení. Štěstí není v materiálních věcech, je to stav vědomí. Řada superbohatých lidí přiznala, že jim majetek žádné štěstí nepřinesl.
Jak vnímáte současnou konzumní společnost? Neznepokojuje vás, kam se civilizace řítí?
A věříte, že ne? Svět se neustále někam řítí, ale pořád jsme tady. Je nás osm miliard, přežili jsme všechny přírodní katastrofy, srážky asteroidů, války, epidemie. Když pozoruju tu sílu života, naivně si myslím, že jsme konstruováni tak, abychom všechno zvládli. Když sleduju maminky s dětmi, naplňuje mě to optimismem. Potomkovi, co stojí na pařezu, už tak často neříkají – pozor, ať nespadneš. Namísto toho ho povzbudí – to zvládneš. Vídám chlapy, kteří nosí děti v šátku na těle, přitom za socialismu bychom se jim vysmáli, že jsou jako opice. Mám dojem, že se vrací pěstování osobní síly.
Lze se zeptat člověka, který oslavuje život v přítomném okamžiku, na co se v blízké době těší?
Odnaučil jsem se takhle přemýšlet. Když sleduju dvouletého vnuka, vidím, že se raduje z každého okamžiku, sotva se probudí. Proč se stále dívat do budoucnosti? Proč se ptát chlapečka, čím by chtěl být a komu by se chtěl podobat, až vyroste? Je lepší těšit se z něčeho než těšit se na něco.


Trochu inak s Adelou

 https://m.youtube.com/watch?v=jxviyaYJSdY&t=195s